Hrozí nám nedostatek mědi? Je skuteně pro nás nepostradatelná.
„Co je to za blábol!“ řeknete si patrně při zběžné prohlídce internetu. Zjistíte, že světové zásoby mědi rostou. Bohužel tomu tak není a jedná se jen o nepřesné označení zásob této komodity na burze. Skutečnost je zcela jiná, mědi dost rychle ubývá a bez mědi to skutečně nepůjde! Budeme muset zapomenout na auta, letadla, televizory, mobily, počítače ..
Měď – je pro civilizaci, jak ji známe nepostradatelnou a ve většině technických zařízení či technologií nenahraditelnou surovinou. Uvádí se, že ji máme na planetě včetně nově objevených ložisek v Afganistanu asi 2300 mil. tun. Současná světová spotřeba mědi je na úrovni 24 mil. tun/rok, tak to by bylo necelých 100 let. Připusťme ale, že uvedená spotřeba zahrnuje i recyklovanou měď v publikovaném objemu 36 %, nicméně množství vrácené mědi k novému zpracování stále klesá. Je to dáno především tím, že více než 40 % světové spotřeby mědi připadá na Čínu, která buduje ve velkém byty a vše, co souvisí s bydlením. Tam je ale návrat zabudovaných měděných prvků zmrazen po mnoho let nebo zcela znemožněn, jak je popsáno níže.
Jen za loňský rok Čína zvedla svou spotřebu mědi o 8 %. K ní se přidávají další rychle se rozvíjející ekonomiky, které rovněž spotřebu této suroviny budou oproti současnosti zvyšovat. Jednoduchým vynesením do grafu zjistíme k velkému údivu, že pokud se nic radikálního legislativně celosvětově nestane, patrně i my se dožijeme stavu, kdy měď prostě nebude. Přesto se stále zalévají milióny tun ročně této průmyslově důležité a nenahraditelné suroviny na stavbách do betonu za účelem topenářských a sanitních instalací, a to přestože existují pro tyto aplikace mnohem lepší materiály – s vyšší životností, nižšími tepelnými ztrátami a dokonce s několikanásobně nižší cenou. Například síťovaný polyetylen PEX je pro přímou pokládku do betonu zcela ideální, neboť jako jediný z rodiny plastových nebo metaloplastových trubek se celý chová jako kompenzátor teplotních délkových změn (trubka při změně teploty rozšiřuje nebo naopak zužuje svou stěnu bez snížení životnosti). Měď je výborný materiál pro instalace topení či stavební prvky uložené na povrchu. Těmto aplikacím nelze nic vyčítat – snad jen vysokou cenu, která z výše uvedených důvodů i nadále poroste. Zde je i návrat materiálu k druhotnému zpracování rychlý a někdy, díky sběračům kovů, dokonce velmi rychlý.
Jiná situace nastává při uložení mědi do konstrukcí – zejména pak do betonu. Návrat takové mědi je čistě teoretický, protože měď není magnetická a z rozdrceného betonu ji patrně již nikdo nikdy nevrátí k novému využití. To se týká jak kabelů, tak topenářských či vodovodních instalací. Měděným kabelům určitě nelze nic z hlediska životnosti vyčítat, ale trubní instalace z mědi v konstrukcích jsou ve značném ohrožení. Měď je pevnostně slabá, je náročná na dokonalé vyřešení délkových změn kompenzacemi, vykazuje díky vysoké teplotní vodivosti i značné tepelné ztráty a žádá si tedy zvýšené nároky na izolace, je citlivá na bludné proudy. V konstrukcích se rozhodně nejedná o vhodně zvolený materiál.
Z hlediska zdravotního visí nad mědí, jako materiálu pro rozvody pitné vody, také otazníky. Byly sice prokázány oligodynamické vlastnosti měděných iontů ve vzduchu, tedy jejich toxický vliv na bakterie, řasy, plísně, houby a jejich spory, ale účinky stejných iontů při jejich zvýšené konzumaci jsou stále nezodpovězenou otázkou. Kromě toho na plastové potrubí se vztahují přísné normy s ohledem na výluhy i ve stopových množstvích, kdežto kovové trubky včetně měděných takovým kontrolám a certifikacím nepodléhají. Jen při letmém pohledu do nitra svazku měděných trubek je jasné, že by takovým testům nemohly vyhovět. Kromě oleje z výroby a mechanických nečistot lze objevit i zakuklený nebo mrtvý hmyz. Pokud k volbě mědi jako instalačního materiálu, kromě výše uvedeného, přichází i několikanásobně vyšší cena ve srovnání s plastem a pravděpodobné definitivní usmrcení cenné suroviny nezbytné pro další generace, měl by investor či projektant přehodnotit svůj vlastní pohled.
Zatím není situace nikde ve světě regulována a zdá se, že nikomu kompetentnímu to nevadí. Jsou patrně do jednoho vytíženi „ekologictvím“ (viz článek Nová morová rána nad Evropou? ), a to na všech myslitelných i jiných frontách. V oblasti nakládání s mědí jim, zdá se, ujíždí vlak a je třeba skutečně bít na poplach. Zvyšující se trend spotřeby v nejlidnatějších zemích světa může způsobit do 25 let opravdový nedostatek mědi jako nezbytné suroviny prakticky pro vše, co člověk pro člověka zkonstruoval nebo na čem to pro něho vyrábí.
Ing. Zdeněk Jícha (ČKAIT, 1963)
