Nabídka plastových trubek na trhu

 

Odpovídám, že otázka není jednoznačně upřesněna. Například do suchých systémů doporučujeme PEX-AL-PEX a naopak do mokrých systémů PEX. Je to dáno rozdílnou délkovou roztažností obou materiálů. V suchých systémech je malá délková roztažnost trubky výhodou, protože z vyfrézovaných meandrů nevyskakuje a ve vícevrstvých systémech hlukově neobtěžuje změnou své délky. Naopak zalitý v betonu nebo anhydritu se chová podstatně lépe PEX, protože své délkové změny jako termoelast kompenzuje rozšiřováním a zužováním své stěny, tedy i drobnou změnou průtočného profilu, aniž by mu to jakkoli ubližovalo na pevnosti či životnosti. Podobně se chovají i termoplasty jako polybuten, polyethylen nebo polyethylen RT, a naopak stejně nevhodný jako PEX-AL-PEX jsou všechny kombinace s AL uvnitř. Potrubí s hliníkovou vrstvou na povrchu (má jen designovou krycí vrstvičku) by se v betonu mělo chovat podobně jako celoplastový PEX, ale v praxi moc takových aplikací nenajdete, protože trubky s hliníkem na povrchu se využívají z důvodu své tuhosti nejčastěji k povrchovým vedením.

 

Přestože to je zcela běžná praxe u mnoha firem, varujeme před využíváním metaloplastických trubek PEX-AL-PEX (případně PERT-AL-PERT či jejich kombinací) k účelu přímého zalití do betonu nebo přímého zazdění do stěn bez ochranných návleků. Materiál není pro tyto účely konstruován a vlivem vnitřních sil vyvozených pevným sevřením povrchu trubky vzniká celá škála mikrotrhlin kolmých na hliníkovou vložku. O šíření prasklin v materiálu obecně jsou sepsány celé knihy a je jen otázkou času, kdy tyto mikrokazy překonají stěnu trubky. Vzhledem k tomu, že se jedná o pětivrstvý kompozit, stačí překonat asi jen 0,77mm (celková tloušťka stěny 2mm dělená 2 mínus 0,1mm vrstvy lepidla a mínus 0,125 nebo 0,15mm jako odpočet poloviny tloušťky hliníkové fólie, která v tomto směru vykazuje prakticky nulovou pevnost). Jednoduše by se dalo shrnout, že každá zahradní hadice je k účelu přímého zalití do betonu vhodnějším materiálem než metaloplast a dodnes sloužící realizace podlahových topení z dob socialismu jsou toho důkazem. Žádný projektant by si nedovolil navrhnout a také žádný kvalifikovaný stavební dozor by nepovolil umístění metaloplastu do temperovaných konstrukcí, kdy se trubky zalévají spolu s ocelovou armaturou do železobetonových stěn. Není jasné kdo a kdy přišel na to, že beton podlahy na tuto trubku působí nějak jinak než beton temperovaných konstrukcí (snad kromě výrazně většího teplotního rozdílu nutně braného od teploty panující při betonáži podlahy až po nejvyšší teplotu vody do systému vpouštěné). Také způsobené škody mohou být v podlahách podstatně vyšší než u vlhké železobetonové stěny. Lokalizace poruchy podlahového topení je značně obtížná, protože se vlhkost může projevit v sousední místnosti (vlivem rozlití vody v izolačních vrstvách). Že nejsou takové poruchy zatím zaznamenány, je dáno za A tím, že metaloplast je výrobkem poměrně mladým, a za B, je nezbytné mu přiznat extrémní tlakovou odolnost. Jestliže chcete rychle zničit vodou 20°C např. trubku PEX 18x2, zastaví se vám vlečná ručička tlakoměru po destrukci někde kolem 30bar. Pokud to samé učiníte s trubkou PEX-AL-PEX 18x2, bude patrně k odečtení hodnota více než 70bar. To je dáno vlastnostmi kompozitu (obdoba spřažených konstrukcí ve stavebnictví) a není to v rozporu s výše uvedeným nebezpečím.

Závěrem lze říci, že ačkoli pro účely mokrého podlahového topení lze užít i jiné materiály (Polybuten, PE, PE-RT), jednoznačně nejodolnějším teplotně i pevnostně je díky své vnitřní prostorové síti PEX.

Naopak zcela nevhodným materiálem je jakákoli kovová trubka bez ochranných návleků nebo jakýkoli metaloplastický kompozit s hliníkovou fólií uvnitř stěny. Ten vždy pro své aplikace vyžaduje volné uložení nebo uložení v ochranných či izolačních návlecích. Některé státy tuto podmínku mají dokonce legislativně nařízenou – např. USA a Kanada.